Včera jsem byla svědkem tristní situace. Jedna blíže nespecifikovaná stará a zbožná paní se snažila zevangelizovat mou spolubydlící. Je to taková veselá alternativní holčina, co má svůj životní styl, a to nikoli konzumní. O věcech přemýšlí a věnuje se Ajurvédě (ó hrůzo, lamentují kovaní katolíci, pro které je démonem i Harry Potter). Paní má kolem osmdesátky, věřící je celý život, svou víru se snaží opravdu poctivě žít. Tvrdí o sobě, že je hluboce věřící, a vykládá kdokomu, co všechno jí Ježíš řekl a co bychom si tedy měli myslet.

Náhodou jsem byla svědkem podstatné části jejich debaty, nebo spíš monologu Věřící Paní. Chudák nevěřící holka byla vystavena palbě takové ráže jako: "Za chvíli budeš stát před Ježíšem, to jsem zvědava, co mu budeš říkat?" nebo "Bůh se za nás obětoval, protože Adam a Eva přece zhřešili! Jak můžeš nevědět takové základní věci." Milá Věřící Paní naprosto nechápala smysl otázek, které jí zvídavá holka kladla, když se jí podařilo skočit rozčilené paní do řeči. A věru to nebyly hloupé otázky: "A proč se za nás Bůh musel obětovat?" "A nemyslíte si, že můžeme mít každý svou pravdu?". Citace z Bible a (údajná) Ježíšova slova lítala vzduchem jako šrapnely. Proti argumentům Věřící Paní nebylo odvolání. Cupovala je na kousky, aniž by zjistila, co znamenaly. 

Stála jsem tam a sledovala, jak ji Věřící Paní každým svým slovem postrkuje dál a dál od křesťanství. Copak můžeme někoho DONUTIT milovat Boha? Vždyť je to protimluv. Můžeme snad někoho obrátit pomocí vydírání a výhružek? Měla jsem pocit, že tohle byly taktiky, kterými zhusta zkoušeli naši víru zvrátit nepřátelé církve.

Cítím se být věřícím člověkem. Ale v tu chvíli jsem se za věřící hrozně styděla. A kdybych si měla vybrat, vyberu si stranu té nevěřící holky. Protože tohle je hrozné. A úplně chápu, proč lidé reagují dost často přemrštěně na jakoukoli zmínku o víře. Taky bych tak reagovala, být vystavena tomuhle.

Cítím se být věřícím člověkem. Ale jestli se jím někdy přestanu prohlašovat, bude to kvůli Věřícím.

Cítím se být věřícím člověkem. Ale má-li být mým lidským vzorem Věřící Paní, zřejmě se nad tím začnu zamýšlet. Přiznávám, že jsem hříšný člověk, který dělá začátečnické chyby a jehož víra je spíš malým kolísavým plaménkem, než jasnou pochodní. Ale tohle je zase spíš požár zkázy.

Když mi tato Věřící Paní mnohokrát vykládala, co jí řekl Ježíš, uvažovala jsem, jestli je skutečně mystik, nebo si to jenom myslí. Má skeptická část se na věc dívala podezdřívavě. Ta část, která chce vidět to lepší v lidech, oponovala, že podle K. Satorii přece můžeme být mystiky všichni, budeme-li chtít. No, tahle paní chtěla strašně moc. A věnovala tommu poctivé úsilí celý život. A dopadla takhle. 

Nemám pravomoc posoudit, jestli je svatá, nebo je blázen. Vím jen, že je-li tohle "svatost" tak "svatá" být nechci. Naplňují mě odporem všichni tihle zuřiví a zarytí evangelizátoři plní nenávisti. A že jich je! Jsem vždycky v pokušení tvrdit jim, že jsem členem nějaké velmi nevhodné sekty, jen abych nemusela patřit do jednoho pytle s nimi. Kdyby je aspoň hnala touha zachránit zbloudilou ověčku z drápů Satanových... Hrozně bych chtěla věřit, že je tohle jejich skutečná motivace. Ale mám z nich (žel) pocit, že je pohání spíš touha někomu to "nandat" a "usvědčit ho", popřípadě sice "zachránit", ale s akcentem na "já jsem to byl, kdo ho (nedůležitého a zbytečného) zachránil". 

Ach jo. Po lásce poznají křasťany.