Tento víkend jsem se opravdu neflákala. S blížícím se zkouškovým mi začíná téct do bot a já se začínám (pozdě ale  přeci) učit. Skoro celý víkend (rozuměj volný čas o víkendu) jsem strávila děláním strašně otravného protokolu do ještě otravnějšího předmětu. Jeden můj přítel tuhle naši anabázi trefně nazval "vaše protokolová never ending story". S každým protokolem se člověk drbe mnoho hodin, podniká div že ne vědecký research, aby mohl oddiskutovat nějakou blbost a pak mu je dílo jeho rukou stejně několikrát vráceno k přepracování. Prostě k zbláznění. Nu, dělala jsem tedy jeden těchto protokolů. Zvlášť dlouhý a zvlášť únavný. Dlužno podotknout, že jsem si  dala záležet a dělala jsem si naděje na jeho uznání napoprvé. Dnes večer jsem dopsala poslední závěr, unaveně si to ještě jednou přelétla, a s pýchou si protokol uložila. 

Jenže... Počítač je krabička zlomyslná, a dělá si dost často, co chce. Ví, mrcha, že ho přeci jen potřebuju, a tak ho nerozmlátím, i když mě rozpálí doběla. Nu, dneska měl namále. Můj vymazlinkaný protokůleček mi (z důvodu jež nevysvětlí ani počítačoví mágové) uložil poslední verzi tak, že nechal jen první stranu. A zbytek prostě není. První stranu, na které je jen nadpis a seznam úkolů! Co všechny mé sofistikovaně vyrobené a naformátovavé tabulky, všechny výsledky, všechny mé pracně sesmolené diskuse! Zuřila jsem, pochopitelně.

V prvotním zoufalství jsem se zdráhala uvěřit, že to tam už není. Snažila jsem se odněkud vyšťourat nějakou předchozí verzi. Ale nikde nic. Pak se dostavila rezignace. Ne, to už nemůžu udělat znova. Prostě ne. To je příliš nespravedlivé, příliš pracné... Pak jsem chvíli tupě civěla. Delší chvíli. A pak jsem s povzdechem zaklapla počítač, vzala vodítko, a šla vyvenčit psa. Naprosto zničená, unavená a zbitá. S pocitem naprostého zmaru veškerého mého konání.

Vyšla jsem ven a udělala pár kroků. Vtom můj unavený zrak padl na branku, která pod námrazou vypadala jako křehký výrobek nějakého hodně zručného skláře. Nádhera. Stromy se leskly jako křišťálové lustry nad plesovými parkety. Tráva křupala pod nohama a každé zmrzlé stébélko mělo náhle svůj netušený půvab. A z pouličních lamp se valil první letošní opravdový sníh. Lehounké vločky, které vydávaly šustivý zvuk, protože jinak bylo úplné ticho.

Celá moje dnešní malá prohra mi začala nápadně připomínat moji nedávnou velkou prohru a mé vyrovnávání se s ní. Můj Pán má zajisté smysl pro (černý) humor. A nebojí se užít banálních věcí, aby ukázal na ty důležité. Abych se ve finále musela zasmát sama sobě (protože i když to byl dost krutý vtip na můj účet, byl to dobrý vtip), a abych si musela uvědomit, že mě nic nemůže zlomit. Jakákoli ztráta mi totiž nemůže vzít nic z mé podstaty. A už vůbec ne nic z podstaty světa. Děj se co děj, svět bude pořád dechberoucně krásný, a já nad ním nikdy nepřestanu žasnout. Byla bych hloupá, kdybych ignorovala jeho krásy a odmítala se z nich radovat.

Dokončila jsem (k psově velké nelibosti) naši procházku a při opětovném procházení domovní brankou jsem už přesně věděla, co teď musím udělat. Musím dát nažrat psovi, sníst zbytek salámu z ledničky, uvařit si černý čaj s citrónem a spoustou cukru, a jít znovu napsat ten protokol.