V reakci na diskusi u jednoho článku, rozhodla jsem se napsat svůj vlastní, protože se mi zdá, že někteří jsou obzvláště natvrdlí a formát pouhého komentáře neumožňuje je vhodným způsobem usadit.

V úvodu bych chtěla zmínit, že se budu věnovat striktně problematice specifikované v nadpisu. Ne proto, že by byla nejdůležitější na vztahu. Ani proto, že by byla nejhorším z hříchů. Ale proto, že je hříchem ve vztazích častým a OPOMÍJENÝM.

Je třeba také říct, že diskutovat, jestli cokoliv je, nebo není hřích má smysl jedině v případě, že všichni diskutéři věří v existenci hříchu. V tomto článku tedy opomenu nevěřící páry, a budu se věnovat pouze argumentaci věřícímu člověku (konkrétně křesťanovi). V oné debatě se také někteří pohoršovali nad termínem "čistý" pro označení vztahu bez sexu. No, myslím, že není velký významový rozdíl říct o vztahu, že je hříšný, nebo říct o něm, že je nečistý.

Věříme-li v Boha, snažíme se jistě co nejvíc se mu přiblížit. A existují věci, které ve vztahu já-Bůh překážkou. Tyto pak nazýváme hříchy. Je-li člověk katolíkem, má to snadné: církev tvrdí, že předmanželský sex je hřích. A dokonce tak velký, že kvůli němu člověk nemůže k přijímání. Neuznává-li člověk autoritu církve jako dostatečný důvod, nabízí se to, že smilstvo je hřích podle desatera.

(Někteří tvrdí, že předmanželský sex není smilstvo. Tyto bych prosila o specifikaci, co jiného tedy smilstvo je.)

Neuznává-li člověk ani desatero, myslím, že se dostáváme na hranici této debaty, neboť věcí diskuse je spíš víra tohoto člověka (v Boha v křesťanském slova smyslu). nicméně, myslím, že i tady by se dalo argumentovat. Protože všechny Boží "nařízení a pravidla" jsou ve skutečnosti spíše doporučením, jak bychom měli žít, abychom nezraňovali sebe, ani druhé. Tedy, nejsou to pravidla pro pravidla, ale všechna mají dobrý důvod. A když je porušíme, vždycky tím způsobíme zlo.

Ano, na první pohled se to nezdá. Argumenty o vzájemném obdarování a odevzdání zní lákavě. A jsou pravdivé. Až do okamžiku, než se ti dva rozejdou. Co pak? Totiž, dle mého názoru se věci mají tak:

Když bere člověk svůj vztah vážně, uvažuje celou dobu vztahu o tom, jestli je ten druhý ten, s kým chce strávit zbytek života. A jak toto jeho přesvědčení stoupá (je si čím dál tím víc jistý), čím dál tím víc se s tím druhým sbližuje. To je přirozené a správné. Až v určitém okamžiku nabude jistoty. Jistoty, že tohle je Ten/Ta, které/mu jedině chci věnovat své srdce. Napořád. A zde podle mě nastává potíž. Protože tohle je (dle mého názoru) bod, ze kterého (když jej cítí obě strany), se už nedá ustoupit (resp ne bez velkých zranění). Chápu, že dostane-li se člověk k tomuto bodu, a svatba je v nedohlednu, je to těžké a existuje milion důvodů, kterými je schopen sám sobě odůvodnit, že milovat se spolu je přece dobré a správné, "když se stejně jednou vezmeme, vím, že je to ten pravý atd".

Jenže! Bude to znít cynicky, ale dokud nejsou svoji, NIKDY není jisté, že to ten druhý cítí doopravdy stejně, jako já a že je rozhodnut strávit se mnou zbytek života. (Že to dost často u některých není jisté ani po svatbě, je pochopitelné. Chci se věnovat případu, kdy si člověk skutečně uvědomuje, co při svatbě slibuje.) A tak může kdykoli odejít. Je to jeho právo. A co pak? Zranění v případě rozchodu jsou ve vztahu, kdy spolu Ti dva spali (tj, odevzdali se jeden druhému tak, jak to jen jde) obrovská. Existují jen dvě možné situace a obě jsou špatné.

1, Cynik: sex ve vztahu pro něj nebyl znakem úplného odevzdání se a rozhodnutí se pro toho druhého. V případě rozchodu ho to tedy sice mrzí, ale "jde dál", nemá problém najít si někoho dalšího a zkusit to znova.

2, V srdci manžel: sex ve vztahu pro něj byl znakem úplného odevzdání se a rozhodnutí se pro toho druhého. V případě rozchodu jsou tedy škody úplně stejné, jako v případě rozvodu, neboť investoval celé své srdce. Výsledkem je hluboká devastace srdce a trvalé jizvy.

(Nechci ani náhodou tvrdit, že některá z těchto situací nemůže nastat, i kdyby ti dva byli svoji. Může. A bohužel dost často nastane. To ale není obsahem tohoto článku.)

Možná by se dalo namítnout, že ta zranění, o nichž tu mluvím, nezpůsobil přece samotný sex (nebo ne jenom sex). Ano, to je pravda. Způsobí je hluboká intimita a odevzdání se tomu druhému. Proto si myslím, že i zde je namístě opatrnost a není dobré považovat za jisté, co ještě jisté není. Jestliže spolu dva žijí vztah "čistě", měli by jej tedy budovat zodpovědně po všech stránkách. A neměli by proto říkat ani dělat nic, co přísluší vztahu jedinému, výlučnému a na celý život.

Z mého pohledu je tedy předmanželský sex nazván (desaterem, popř církví) hříchem, protože je to strašlivý risk. A případné škody jsou v porovnání s nějakým časem sebeovládání naprosto nesrovnatelné.

V tomto článku jsem také opomenula veškeré teologické argumenty, protože nejsem teolog a dost možná bych to zvrtala. Snažila jsem se poukázat na "praktické" důvody a důsledky.