Takže, vážení... Měla jsem v posledním článku jakési silné kecy o tom, že už nemám signálům co říct, ale (jak je mým zvykem), rozleželo se mi to a psát budu dál. Budu Vám tady dělat vláskovitý výrůstek plodu zralé obiloviny příhodně umístěný v terminální části gastro-intestinálního traktu. :-)

Podobně jako Hali (https://hali.signaly.cz/1506/jako-v-risi-blaznu) připadám si občas mezi katolíky jako v říšu bláznů. Kolem mě jsou hordy dobrých věřících, kteří všichni nejlépe ví, jak jsou věci správně, a neváhají o svých (pardon Božích) nažízeních a názorech na potkání poučit kohokoli. Že bez vyzvání, je zbytečné dodávat.

Příklad ze života: bylo mi v minulém týdnu ostře vyčteno (člověkem, jehož budu odteď nazývat Příkladný katolík), že slušná katolická svobodná dívka nemá co být s mužem v jedné místnosti, je-li už po půlnoci. A že když se tak děje, vystavuje se příležitosti blízké hříchu, kterážto je sama o sobě už stejně tak špatná, jako kdyby se "ten hřích" (řečeno s odporem a pohrdáním) už stal. A že jestliže Příkladný katolík o takové věci ví a nic by mi neřekl, nesplnil by svou křesťanskou povinnost a musel by se z toho sám zpovídat. Celá tato řeč prošpikována citáty z Písma a odkazy na katechismus.

Když jsem se vzpamatovala z lehkého šoku, poslala jsem Příkladného katolíka pochopitelně do stejných míst, jako výše zmíněnou osinu. Tento se pak (zajisté spravedlivě) urazil a odteď mě pokládá za ještě větší hříšnici, než doposud.

(Pro správné pochopení situace uvádím, že mi není 14 a Příkladný katolík není můj otec. K situaci mně vyčtené skutečně došlo, leč zcela nevinně.)

Chápu, je nesmírně těžké balancovat na tenké hranici mezi opravdově žitou vírou a fanatismem. Lze vůbec toto dilema uspokojivě vyřešit? Vždyť každý člověk, bere-li svou víru vážně (a co by to byl za věřícího, kdyby ji vážně nebral), ji považuje za to nejlepší, nejpravdivější a nejsprávnější, v co lze vůbec  věřit. A z tohoto titulu pak cokoliv odlišného je méně dobré, pravdivé a správné. To je nejspíš ok. Otázka za zlatého bludišťka ale zní: "Máme právo o svých názorech poučovat druhé?"

Ortodoxní odpověď zní: "Samozřejmě. Vždyť když to neuděláme, máme jistým způsobem zodpovědnost za jejich nesmrtelné duše. A co bychom to byli za křesťany, kdybychom se je nepokusili obrátit na pravou cestu!" Plus ještě ortodoxnější (nasírací) dovětek: "Kromě toho, to přece není jen můj názor! To je v Bibli/ katechismu/ encyklice/ čemkoli! Takže je to názor Církve (čti Boha)!"

Logika těchto tvrzení je neprůstřelná. Jsem-li přece katolík, musím uznat, že... A už to jede. Nelze se nijak bránit. Pokusí-li se napadený zpochybnit některý z argumentů, je nemilosrdně ubit tisíciletou tradicí církve. Polemizuje-li, stává se v očích Příkladného katolíka kacířem hodným když ne hranice, tak alespoň veřejného pranýřování.

Příkladný katolík to má totiž snadné. Na některé věci si prostě nalepí cedulku "made in Bůh" a to je konec veškeré debaty. Věci se pak dělí v zásadě na dvě skupiny. Ty s nálepkou, které se dělat musí vždy, všude a doslova, a věci bez nálepky, které se dělat nesmí absolutně nikdy. Ba ani pomyslet. Natož diskutovat. A kdo nálepky neuznává, je sám bez nálepky!

Tento způsob napravování hříšníků (dá-li se to tak říct), je však velice nešťastný a nikam nevede. Nikdy. Jen ke zvýšení ega Příkladného katolíka (což však není kýžený efekt). Octne-li se člověk někdy v pokušení někoho poučit, měl by si, myslím, především položit otázku, k čemu to vlastně bude dobré. Promyslet tento svůj čin dopředu a spočítat si potenciální zisk a ztrátu. Zvážit, jestli jeho vmísením se do situace nevznikne větší zlo, než to, které se (podle něj) děje. Teprve pak poučit. S láskou a neagresivně, pokud možno. A chce-li užívat jako argument citáty (z čehokoli), měl by s nimi daleko spíše zacházet jako s chirurgickým skalpelem, než jako s palicí na medvědy. Tedy jemně, přesně a zlehýnka. Méně bývá více.

V tomto článku mimochodem vůbec nejde o to, jestli měl Příkladný katolík v našem sporu pravdu, nebo ne. Jde o to, že mě tento způsob strkání čumáku do cizích záležitostí strašlivě vytáčí. Obvykle mi totiž připadá, že jde o malicherné lpění na podružných detailech typu jaké procento holých nohou/ramen může být viděno v kostele, jaká míra make-upu, jaká hodina je vhodná/nevhodná k setkání s přítelem, jakým způsobem by se měli držet na veřejnosti katoličtí snoubenci, jaká hudba je liturgicky nejsprávnější, kolik hodin přede mší by člověk neměl jíst, jak důkladné posty by měl držet, které svátky by měl ROZHODNĚ slavit účastí na mši svaté atd.

Je mi vždycky smutno z toho, jak nepodstatné malichernosti nás rozdělují. Není to škoda?