Jako už tolikrát, sama prázdná
hledám odpovědi na své otázky na pustém internetu.
A zase nic.
Zas jen kruhy (ach, jak je nenávidím), cyklící se kolem černých děr mého zoufalství.
Zase!
A zase!
Pane! Proč vždycky já? Proč?!
Už vyschly slzy.
Tupě mě zabolí, když hmátnu rukou do prázdna a přepadnu přes okraj vratkého voru.
Na jazyku mi ještě pořád hořknou fráze a pálí mě nadávky.
K čertu se vším!
Kéž by se aspoň opít bylo s kým.
Co však říct, když ulámaným nehtem
jen jarní slunce klepe na dveře. (Bože! V prosinci!)
I rozum si někdy přeje sám sebe nemít
a doufat slepě v happy-end.
A je mi hnusno a nevyspím se z toho
jako z kocoviny.
Naopak.
Bude hůř.
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.