Jako už tolikrát, sama prázdná

hledám odpovědi na své otázky na pustém internetu.

A zase nic.

Zas jen kruhy (ach, jak je nenávidím), cyklící se kolem černých děr mého zoufalství.

Zase!

A zase!

Pane! Proč vždycky já? Proč?!

 

Už vyschly slzy.

Tupě mě zabolí, když hmátnu rukou do prázdna a přepadnu přes okraj vratkého voru.

Na jazyku mi ještě pořád hořknou fráze a pálí mě nadávky.

K čertu se vším!

 

Kéž by se aspoň opít bylo s kým.

Co však říct, když ulámaným nehtem

jen jarní slunce klepe na dveře.                 (Bože! V prosinci!)

I rozum si někdy přeje sám sebe nemít

a doufat slepě v happy-end.

 

A je mi hnusno a nevyspím se z toho

jako z kocoviny.

Naopak.

Bude hůř.