Plesy, rauty, divadla, svatby naše i cizí, večírky, zkoušky, koncerty… My ženy to máme těžké. Při každé z těchto příležitostí musíme vyřešit složitý problém co na sebe. Zatímco muž nahodí oblek a pak podupává u dveří, my lítáme od skříně ke skříni, vybíráme, zkoušíme, navrhujeme, zavrhujeme, propadáme zoufalství a nakonec se (je-li naše úsilí korunováno úspěchem) vracíme k některé (víceméně náhodné) předchozí kombinaci oblečení. Je třeba zvážit druh akce, na kterou se chystáme (koktejlky, malé černé, kalhoty, velkou večerní), zvolit vhodné doplňky, sladit barvy a nakonec účes a make-up. A jsme-li ženou katolickou, měly bychom s již tak velkou kupou výběrových kritérií zvážit parametr nejdůležitější: cudnost.

Co to taková cudnost vlastně je? Nejsem teolog, takže nevím, jestli existuje nějaká oficiální definice, ale já to vidím tak, že cudnost je opakem nemravnosti. Tedy, že bychom svým oblečením neměly nikoho pohoršovat. A to nejen nedostatečností oděvu, ale také (častý, přečastý problém) nevhodnou volbou vzhledem k příležitosti, věku a postavě nositelky. Zajímavé je, že jediné, o čem se v souvislosti s odíváním katoliček často hovoří, je možnost, že by mohla dívka svým oblečením (Bože chraň!) pohoršit nějakého muže, který by na ni pohlédl, a svést ho k neslušným myšlenkám. Nikdy se nehovoří o tom, že by se to mohlo stávat i obráceně. (Téma „Běda mužům, kterým testosteron vládne“ se tu už hojně probíralo.) Celý problém se redukuje na nějaké obecné katolické konvence o tom, jak dlouhá by měla být sukně. Z diskusí vyplývá, že katolická cudná dívka by měla vypadat zhruba takto:

Nikdy nenosí krátké sukně (od kolen dolů ideál), uplé a obtažené věci rovněž ne. Velké výstřihy jsou fuj (co je velký výstřih?) a na odhalená ramena jedině bolerko či šátek. A na krátké kraťásky a trička na ramínka může v létě zapomenout. Nebo, dobrá, na zahrádku si je vzít může. Když tam nikdo nebude…

Když jsem si to tak dala pěkně do kupy, musím říct, že se pravidelně dopouštím všech těchto prohřešků. Chtěla bych ale zkusit dokázat, proč to není špatné.

 

Tahleta paušální pravidla jsou podle mého názoru naprostá kravina. Myslím totiž, že výsledná cudnost oděvu není ani tolik v tom, co že to máme na sobě (a jak je to dlouhé), ale o celkové kombinaci oblečení, make-upu, účesu, chování a osobnosti nositelky. Příklad: všichni víme, jak vypadají takové ty typické holky, co je potkáváme denně ve všech městech: blond peroxidové vlasy (nebo černé, jiné barvy asi kadeřnice neumí), superslim džíny, nebo sukýnka, boty na podpatku, výrazný make-up a kožená bundička. Jsou jich tisíce, všechny vypadají stejně a všechny vypadají jako příslušnice nejstaršího z řemesel. A přitom, když se občas zaměřím na jednotlivé kousky, zjistím, že ty boty vůbec nejsou špatné, tahle má zase pěknou sukni, a tuhle bundu bych chtěla…

 

Velký výstřih sám o sobě nemusí být zlo, hodně záleží na kombinacích. Když si například bereme krátkou sukni, měly bychom si k tomu vzít konzervativnější top, aby celek nepůsobil lacině. A obráceně: odvážnější top – delší sukně. Výsledný dojem teprve určí, jestli jsme laciné, nebo krásné. Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy je asi jako mezi uměleckým aktem známého kvalitního fotografa, a lacinou fotkou nějaké vyšpulené celebrity. A přitom jsou obě fotky stejně nahaté. Jde jen o to, co chtějí říct: první nějakou myšlenku či příběh, která je tak silná, že si nahoty hlavní postavy vlastně ani nevšimneme. V druhém případě je právě nahota to, co na nás dýchne jako první, protože je to to jediné, co chce fotka prezentovat.

 

Oblékat se záměrně tak, abychom muže svedly, mi připadá stejně podivné, jako oblékat se tak, abychom nikdy, ale opravdu nikdy, žádnou zlou náhodou nemohly poutat jeho pohled. Ta úzkostlivost tohohle „katolického“ přístupu mi připadá nějaká nemocná. Výsledkem bývá zastydlý diblík s copánky („nevadí, že už mi není 15“), s barevným tričkem bez výstřihu s křesťanskými nápisy („nevadí, že vzít si tričko s nápisem do divadla je faux-pas“), krátkými sukněmi jedině přes rifle („nevadí, že to vypadá hnusně“), šátky přes ramena („nevadí, že se vůbec nehodí k outfitu a musím si ho pořád přidržovat“) a ideálně bez make-upu („šak kdyby mě Bůh chtěl barevnou, jsem barevná“).

 

Je to někdy až úsměvné. Při CSM v Táboře se prodávala oranžová trička, která měla (v rámci zcudnění) tak malý výstřih, že skrz něj skoro nešla prorvat hlava. A aby nám nekoukalo bříško (Bože, nedopusť!), bylo tričko tak dlouhé, že končilo asi dvacet centimetrů pod pasem a pořád se rolovalo nahoru. Hrozně nepříjemně se nosilo…

 

Tato pravidla jsou strašně úzkoprsá. Když dvě dělají totéž, není to totéž. V téže sukni/šatech může jedna dívka (s určitými doplňky a stylizací) vypadat lacině, a jiná (která to „vynese“ trochu jinak) úžasně elegantně. Jsme ženy. A jako takové máme mimo jiné úkol být krásné. Nebojme se toho. Nebojme se být nádherné femmes fatales, zvláště když to situace umožňuje.

 

Pro porovnání na závěr dvě fotky, jak mohou krátké šaty vypadat blbě a skvěle. Pro větší názornost jsem vybrala fotky velmi podobných šatů: malé černé pouzdrovky s výstřihem. V šatech vlevo budete za elegantní dámu, v šatech vpravo nejspíš... Nejspíš ne. :-)

 

 varietydresses.blogspot.com        www.pricelessentertainment.com