Můj kůň se pode mnou plaší. Zas mu něco přelétlo přes nos, a tak se pokouší tancovat na místě. Slabiny má pokryté pěnou a bělmo se mu divoce blýská. Sedím nahoře, a snažím se být zosobněním klidu. To obrovské zvíře pode mnou je jak odjištěný granát. Nemám šanci s tím něco udělat, jestliže se dá na bezhlavý úprk. Jen se snažit nespadnout. Proto sedím, paty dole, špičky u koně, a snažím se nedat najevo, jak mi zběsile tluče srdce. Nejsem zas tak dobrý jezdec. "Nic se neděje," říkají koni moje nohy, "pořád tu sedím. Všechno je v pořádku." Namísto uklidnění kobyla vztekle hryzne do udidla a škubne mi rukama dopředu. Chce získat volnou otěž, aby mohla pohodit hlavou a začít utíkat. "Mám Tě přečtenou, holka," komentuju její pokus, otěže pevně v ruce. "Smůla!" Lehce, ale pevně koně pobídnu. Naznačím, že budeme pracovat přesně tam, a přesně tak, jak chci já. Žádný zběsilý úprk. Vyklušeme si osmičku a přejdeme do kroku. A pak zase do klusu. Pak nacváláme, pomalu a ukázněně, a po několika skocích z cvalu zastavíme. "Hodná holka," povolím otěž a poplácám koně po zpoceném krku. Kobyla přešlápně a frkne. Už se uklidnila. Ví o mě a respektuje mě.

Uznávám, jsem blázen do koní. A dost často mě napadají přirovnání a metafory z koňského prostředí. Nicméně, co jezdím tuhle utíkací kobylu, mám pocit, že tahle paralela nemůže být náhodná. Moje ženské, emočně nevyrovnané srdce se totiž občas chová přesně jako ten kůň. Plaší se, bere roha, a podléhá panickým zběsilým náladám. V jednu chvíli je všechno v pořádku, a v další mu něco přelítne přes nos, a srdce se splaší, a v děsu svého úprku si vůbec neuvědomuje, že je tu někdo na jeho hřbetě. Tam totiž sedí rozum a vůle, jezdec, který se svými dovednostmi pokouší splašené srdce korigovat, vést ho. Kůň bez jezdce je totiž nebezpečný i sám sobě. Ve svém úprku nevidí, neslyší, a nezajímá ho, kolik lidí podupal, ba dokonce ani to, že se sám zranil.

Vrátím-li se k mé metafoře, mám pocit, že spousta lidí dnes ostudně zanedbává své jezdecké umění. Nechává koně dělat si, co chce. "Jdu za hlasem svého srdce," říkají ti lidé. Pasivně se nechávají vláčet, kam se jejich srdci zachce, a nejen, že neumí, ale ani nechtějí s tím něco dělat. A přitom to je tolik potřeba. Kůň je (jakkoli je veliký a jakkoli má obrovskou sílu) zvíře ustrašené, které potřebuje vedení.  Bez jezdce by kůň nikdy nebyl schopen stejných kousků, jako když na něm sedí zkušený jezdec. Samozřejmě, to ani jezdec bez koně. Oba jsou důležití. Skvělý kůň pod špatným jezdcem může podat horší výkon, než průměrný kůň pod vynikajícím jezdcem. Stejně tak hlas našeho srdce- bývá silný, že by  dokázal strhnout všechno ostatní, ale nevyzpytatelný. Potřebuje korekci rozumu a vůle. Někdy je zatraceně těžké, přitáhnout svému srdci otěž, a nedovolit mu dělat psí kusy. A někdy člověku dokonce nezbývá, než jen pasivně sedět na hřbetě jankujícího srdce, doufat, že nespadne, a čekat, až se srdce uklidní.

Ti nejdokonalejší jezdci na svých srdcích to léty praxe (protože jinak se člověk jezdit skutečně nenaučí) dotáhli k takovému mistrovství, že vedou svého koně v naprosté harmonii. Kůň jde ochotně, a jezdci stačí minimální pobídky, aby dosáhl svého. Ví, kdy povolit otěž, a nechat koně proběhnout, ale taky, kdy otěž přitáhnout, a spolu s koněm se naprosto koncentrovat na náročný výkon. Kůň pod nimi je klidný, a ježdění na něm je odpovědné a bezpečné. Naopak jezdci, kteří se nechávají vláčet svým koněm, jsou nebezpeční tragédi, a měli by na sobě pracovat.

Možná to celé zní jako šílenost, ale ale tahle metafora mi už parkrát dost pomohla.V emočně vypjaté chvíli jsem si uvědomila, že se musím nejdřív trochu sebrat, než začnu dělat šílenosti. A že všechno, co dělám, by mělo být "se souhlasem jezdce". Že se nemůžu nechat vláčet svými emocemi, ale musím je dostat pod kontrolu, a rozumně a moudře je korigovat. Že emoce jsou fajn, a bez nich by to nešlo, ale podléhat jen jim je nezodpovědné a nebezpečné. Že můj "celkový výkon" záleží významně na dobrém koni (srdci, temperamentu, nadáních, emocích), a perfektním a silném jezdci (vůle, rozum).

Tak se učím jezdit. Na skutečné zrzavé kobyle, i na svém srdci (to druhé pod vedením vynikajícího Trenéra). A obojí mi jde kupodivu dost stejně. Někdy se daří, a kůň šlape jak hodinky, někdy jsem ráda, že sedím. Ale pevně doufám, že se to jednou zlepší, a že až vytrénuju nohy, spravím sed, a uklidním ruku, můj kůň bude jako beránek.

PS: Můj snoubenec se po přečtení článku zajímal o to, jaká je jeho úloha v metafoře, když není Trenérem. Zamyslela jsem se, a naznala, že je Zaříkávačem koní. A taky druhým koněm, jehož přítomnost toho mého plašana uklidňuje.