Tak se to konečně stalo. Ano, je to tady. Po třech a půl letech studia medicíny, a víc než málu přetěžkých zkoušek, které jsem udělala snad jen náhodou (a rozhodně s obrovskou dávkou Božího požehnání), mě vyrazili od zkoušky. Poprvé. Už nejsem zkoušková panna a ztrácím tímto naději na červený diplom. 

Kdybych nebyla katoličkou, řeknu si, že je to asi karma. Posuďte sami: tři a půl roku balancuju po ostří nože, vyučující, kteří měli hrůzostrašnou pověst náladové a zákeřné bestie, na mě vždycky byli milouncí, hodní a spravedliví. Všichni. A skoro vždycky jsem si skvěle vytáhla. Vždycky jsem se před zkouškou cítila jako odsouzenec kráčející vstříc trestu, o němž ví, že bude spravedlivý (neboť naučit se úplně stoprocentně není možné), abych po ní byla příjemně překvapena. A vždycky mi to vyšlo. Až doteď.

Pikantní totiž je, že tahle zkouška nebyla těžká. A já se na ni učila. Mnohem víc, než se učila většina mých spolužáků (a to se většinou učím o trochu míň, a vím, že mi to stačí). Byla jsem fakt poctivá, studovala z mnoha zdrojů, pečlivě si doma šila chirurgické stehy (jehelcem, abych byla zručná), dělala si tabulky, šprtala se čísla... Zkrátka jsem to neodflákla. Ke zkoušce jsem šla s pocitem dobře vykonané práce. A přesto (nebo proto?), rup ho! Vylili mě od praktické. Za věc, kterou jsem ušila dobře (fakt, nekecám, kontrolovala jsem si to doma v učebnici, když jsem přišla). Nespravedlivě. Zkoušející si na mě jen prostě zchladila žáhu. Karma. Zřejmě jsem musela vrátit ten dluh z minulých zkoušek.

Kdo z vás mě zná osobně, ví, že jsem prudká. A že co mě rozpálí opravdu doběla, je nespravedlnost. Tudíž jsem nejdřív zuřila. Strašně. A dalo mi hroznou práci jí na místě nezakroutit krkem. Pak jsem vypadla z budovy, pořád ještě strašlivě (ale STRAŠLIVĚ) naštvaná, a jala jsem se brodit se tím krásným sněhem domů. Namísto známky v indexu jen oči pro pláč. A tak mi to začalo být strašně líto. Vždyť to bylo nespravedlivé! Uměla jsem to! A chtěla jsem už tento víkend lyžovat! A měla jsem mít tento rok taky poprvé za mé studium zimní prázdniny! A chtěla jsem na pár týdnů pracovat! A taky jsem chtěla plánovat svatbu bez výčitek svědomí, že bych se měla raději učit! A vést sociální život jinak, než po síti! A vůbec! Bože, proč?! Proč teď, když se mi to vůbec nehodí? Proč takhle nespravedlivě, proč mě radši nevyhodil někdo spravedlivě, když to bylo opravdu těžké a já jsem to moc neuměla? Popravdě, byla jsem v takovém rozpoložení, že jsem měla co dělat, abych se v šalině nerozplakala.

Doma pak přišla tupá beznaděj. Jak se přes tu ženskou dostanu? Co když tam na druhém pokusu bude zas a zase si něco vymyslí? Nemůžu se to naučit lépe, rámec svých zdrojů jsem vyčerpala. Tak odkud to mám vědět? Má bohatá fantazie už mi v duchu vykreslovala ty nejútrpnější scénáře, v nichž opouštím nedodělanou školu kvůli poťapané chirdě, a v nichž za mnou mé (bývalé) spolužačky smutně mávají a tajně se přitom cítí nadřazeně.

Když to zkrátím, bylo potřeba celého zbytku dne, dvou filmů, dlouhé procházky se psy, a vyplakání se na Pavlově rameni, abych byla schopná se na věc dívat trochu racionálně. Abych si přestala hýčkat svou křivdu (resp. aby mé hýčkání bolístky přešlo ze stadia akutního do stadia chronického). Abych si zvykla na myšlenku, že hajzlové existují (jak by se to řeklo v ženském rodě, ta hajzla? :-), a že se s tím nedá dohromady nic dělat. Večer jsem pak byla už dost co k čemu, abych si sedla, a vymyslela, co, kdy a jak dál.

Nic jsem si neuvědomila. Bůh mi neukázal, proč to pro mě bylo dobré, ani čím jsem si to zasloužila (dělám si srandu, pochopitelně, nevěřím, že to takhle funguje). Shit just happens. Nejsem moudřejší, ani pokornější. Jen jsem zas přišla o týden krásného života. A kus hrdosti. A ten červený diplom.

Jo, vlastně uvědomila! Že strašně závidím takovým těm splachovacím osobám, co mávnou rukou, řeknou si: "Ale co", a jdou dál. A odpustí. To mně to zas bude trvat měsíce, než přestanu svírat pěsti pokaždé, když narazím na tuhletu (ehm) paní, a než ji budu chtít vyřadit ze svého soukromého seznamu úhlavních nepřátel. (Ano, zjistila jsem, že lze někoho nenávidět navzdory tomu, že se snažíte to nedělat a modlíte za to.)

A vlastně ještě něco jsem si uvědomila! Že rozhodně nikdy v životě, vesmíru a vůbec nebudu dělat státnici z kočkopsa. Malozvířetní veterino, polib mi!