Tento článek je pokusem o zvednutí rukavice, hozené v diskusi pod článkem zde. Abych mohla na výzvu reagovat, je třeba úvodem říct, že mám postoj opačný, než autor řečeného článku. Přijímám na ruku, takřka zásadně. A pokusím se vysvětlit proč.

Jsem holka, takže to ve mě pocity přetéká, a s jejich vyjádřením nemívám potíže. O to těžší ale někdy je hledat kořeny a důvody, ze kterých tyto pocity pramení. Docela usilovně teď proto přemýšlím nad tím, jak popsat směs různorodých důvodů, která mě vede k mému postoji.

Jednou z hlavních příčin je ostudně prozaická a světská záležitost. Nemám ráda, když se mě dotýká cizí člověk. Nemám ráda ani, když cizí člověk stojí blízko mě, natož pak, aby se dotýkal mých rtů. Nemám z toho nějakou fobii, nebo něco takového, jen je mi to prostě nepříjemné. Poměrně hodně nepříjemné. Přijímám-li na ruku, nemusím se touto věcí zatěžovat, a mohu se plně soustředit na význam chvíle. S tím souvisí ještě další můj nepříjemný pocit z přijímání do úst, a to ten, že mi připadá jaksi nedůstojné otevírat před oltářem ústa, často ještě s povyplazením jazyka, jako u doktora. Navíc přijímání na ruku eliminuje nepříjemnosti s diskoordinací pohybu knězovy ruky, a hlavy přijímajícího, které mohou vést v krajním případě až k nešťastnému upuštění Těla Páně. Všechny tyto "technické nevýhody" přijímání do úst, jakkoli jsou jednotlivě málo významné, dohromady na mě působily tak rušivě, že silně narušovaly mou schopnost soustředit se při přijímání.

Navíc (vím, tohle bude mnohým z Vás znít velmi opovážlivě) mi popravdě to, jakým způsobem kdo přijímá, připadá jako nepříliš významný DETAIL naší víry. Tedy rozhodně ne něco, zač bych se vášnivě prala v diskusích, ani jako důvod, kvůli kterému by měl být někdo považován za rouhače. Oba přijímající (na ruku i do úst) přeci věří, že je Pán přítomen v proměněném chlebu. Já, stejně jako @Vojta Krejzar si nesmírně vážíme této skutečnosti a snažíme se proto přistoupit k této chvíli způsobem co nejdůstojnějším, každý podle své přirozenosti. Stejně jako může být výrazem úcty jednoho člověka pokorné padnutí na kolena s otevřením úst, může být výrazem úcty druhého, že soustředěně přijme Krista tak, že si jej opatrně sám vloží do úst.  Vnímám tuto věc trochu podobně, jako fakt, že ačkoli se živelná africká mše s bubny a radostnými zpěvy velmi liší od někdy takřka ponuře vážné večerní mše v některém z našich tuzemských barokních kostelů, nelze říct, že by jeden ze způsobů slavení mše byl méně důstojný či Bohu méně milý (jak se domnívám).

Takže já to mám takhle. Nepovažuji nicméně toto téma za úhelný kámen, na němž chci postavit svou víru a konečný verdikt v této věci přenechávám až nejspravedlivějšímu Soudci. Třeba to nebude považovat za úhelný kámen ani on.