"Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí jak namoklá psí srst. "

Plačtivé Brno. Chodníky lesknoucí se mokrou spoustou. Můj ucouraný pejsek se bahní tím největším blátem, bez ohledu na to, že spěchám, a čištění tlapek mi ubere něco cenného času. Lidé spěchají a jsou zahaleni v brnění svých kapucí a deštníků. Za deště je každý ještě mnohem více uzavřen.

Někdy si ve chvílích, jako je tato, kladu otázku, jak jsem se sem vůbec dostala. Brno, mnohem větší, mnohem hlučnější, mnohem ošklivější, než by mi bylo milé, je teď jedním z mých domovů. Déšť ve mě budí zvláštní melancholii. V kapkách, které nechávám dopadat na svou tvář, je cosi rezignovaného.

Jsem tu, abych daleko od domova stokrát za den přemohla sama sebe, svou samotu i nechuť k tomuto městu, a vrhla se do studia. Musím tu být, tak tu jsem. Bez radosti, bez úsměvu, bez slz. Mám pocit, že jediné slzy, které teď dokážu vyplakat právě prší na mé Brno a po zaprášených střechách stékají do špinavých okapů, aby vychrstly někomu za límec, nebo stekly do kanálů. 

Moje soukromá poušť. Bez osvěžující vidiny cíle, řešení. Šest let zní jako nadosmrti. Pachtím se dopředu zoufale pomalu. Pokud vůbec. Nemám už někdy ani touhu být lepší. Všechno mi připadá tak šedé, tak stejné. Chodím spát sama, někdy neumytá a s neoholenýma nohama. Není tu nikdo, komu by to vadilo. U snídaně koukám z okna, nebo se učím.

Zřejmě splývám s tímhle netečným velkým městem. Jdu odnikud nikam, stejně jako tisíce lidí, kteří se cpou do přeplněných mokrých tramvají, ve spěchu nevrlí, zlí a s ostrými lokty.

Plíživá smrt mé vlastní duše. Ano, už zapáchá. Zatím jen jako namoklá psí srst.